Jak jsme pohřbívali placentu

Ehm, ten název působí trochu bizarně, co? Když žena porodí v nemocnici, placentu většinou ani nevidí, protože je ji hned zabavena a skončí jako biologický odpad.

Jenže jak už to tak bývá, existuje i jiná cesta. Placentu si vzít (i když to páni lékaři nevidí moc rádi) a postarat se o ni sami. Proč? Třeba proto, že se tak dlouho starala o naše malé děťátko, aby mu tam v břichu bylo dobře a nic mu nechybělo. Jako výraz určité úcty k tomu zázraku, kterého byla součástí. Nebýt jí, nebyly by naše děti vůbec na světě.

V případě, že si třeba nějaká žena navíc dovolí rodit doma, hold ji nezbude jiná cesta, než s placentou nějak naložit po svém.

Já jsem původně měla v plánu ji využít k sofistikovanějším věcem (koho zajímá, dočte se na netu, co všechno se s ní dá dělat ;-)), ale to by mi ji má holčička laskavě nesměla znehodnotit obsahem svých střev, no co už.

Navždy v ledu? :-)

A tak placenta skončila v mražáku. Měla tam být tak týden, maximálně měsíc, ale to nám tedy moc nevyšlo. Konkrétně asi o rok a třičtvrtě. :)

To máte tak, když chcete najít nějaké, nejlépe až posvátné místo, kam ji pochováte a nakonec vám vaše plány zkazí lednička, která si dovolí vypovědět službu. Tss!

Museli jsme tedy jednat. Naštěstí je zima a tak jsme ji jen mohli přesunout z mrazáku „v ledničce“ do mrazáku „za oknem“. Bylo by to všechno super, kdyby ovšem nezačalo být nad nulou. Znáte to, když se se*e, tak se se*e.

Vygradovalo to první únorový víkend, kdy se Pánbíček rozhodl nadělit nám teplotu okolo 15* Celsia a my se už opravdu začali bát, jak to placenta přežije a tak nám nezbylo nic jiného, než ji tedy zabalit do papírové tašky, vzít nářadí a vydat se najít jakékoli hezké místo, kam ji tedy zakopat.

Zatímco jsem oblékala děti, muž se vydal do sklepa nějaké to nářadí najít. To jsme totiž ještě měli naději, že tam nějaké je. Vrátil se s kovovým hákem, maličkou kovovou lopatkou a dětskou plastovou lopatkou na písek :-D

Ještě že bylo fakt teplo a měli jsme naději, že zem už nebude zmrzlá a kopání nám půjde pěkně od ruky. (nešlo, ale to trošku přebíhám :-D)

V Ostravě máme jeden krásný park, asi v něm není úplně dovoleno pohřbívat placenty, ale řekli jsme si, že to prubnem, což asi nebyl moc dobrý nápad, ale to jsme taky ještě nevěděli. Sladká nevědomost.

Když jsme do parku přišli, byl tam jediný člověk. Nahatý bosý chlap v úplých černých trenkách, vypadal, že se tam otužuje, aspoň doufám, ale měla jsem tam s sebou svého muže, tak mi to bylo celkem jedno. Můj turecký manžel jen prohodil něco o DALŠÍM poblázněném Čechovi, co chodí nahatý v zimě, ale více to taky neřešil.

Jak jsme tak koukali, který ten strom bude nejlepší hrobeček, nemohli jsme si nevšimnout, že zem je totálně rozmočená a po trávě se dá chodit skoro jako v bažině, ale tím jsme se nenechali odradit, ba právě naopak, slavili jsme, že nám to kopání půjde hladce, haha :-D

Ups?

Nakonec jsme přece jeden strom vybrali, kočárek se spící Aylou jsme přistavili k němu z jedné strany, aby nás náhodou přece jen nikdo neviděl, vytáhli jsme to „nářadí“, přezuli Timíka do gumáků a hurá na to! Sotva jsme párkrát kopli, poznamenal muž: „Neotáčej se, jde tam policie.“. Začala jsem se smát jeho blbému vtípku. Sladké tři sekundy, než jsem si všimla, že nekecal a že tam skutečně kráčí policista. To prostě nevymyslíš. V životě jsem v těchto končinách žádného „cajta“ neviděla a zrovna, když „pácháme takový hrozný zločin“ musí jeden kolem jít. Jako, chápete to. Fakt jsem se cítila jako kriminálník. :-D

Jediné krásné místo, na které jsem byla ochotná ten kus masa zakopat a kolem zrovna musí hlídkovat strážce zákona. No nic, tak jsme to sbalili zase do kočárku a řekli si, že se teda pokusíme najít nějaké místo vně parku. Co se dalo dělat. Ale bylo hezky, navíc se Timi hlásil, že už má hlad, takže jsme se posilnili obědem, děti si pohrály v herničce, my se v klidu najedli (což se nám povedlo snad poprvé v životě, díky za tu herničku) a šli jsme dál.

Šli a šli a šli až jsme došli k místnímu rybníku, kde je stromů spousta a za chvíli už jsme měli jeden, který se nám celkem líbil. Přistavili jsme kočár, znovu vyndali „nářadí“ a muž se jal kopání.

Vybral si místo asi 2 metry od toho obřího stromu. Já se ho sice pořád snažila přesvědčit, že to musíme zakopat POD stromem, ale můj milovaný mužíček mi „trpělivě vysvětlil“ proč to POD strom rozhodně nepůjde a když jsem konečně rezignovala, dali jsme se do toho.

Řeknu vám to asi takhle, pokud jsme si mysleli, že to půjde hladce, když je zem rozměklá, hluboce jsme se mýlili. Ten strom měl kořeny ještě asi sto metrů od místa, kde rostl a naše lopatečky by stačily právě tak asi na ten písek. Ještě že muž naštěstí neočekával, že bych se nějak více zapojila do kopáčských prací a tak jsem se raději starala o catering ve formě teplého čaje z termosky.

Nakonec se mu povedlo vykopat jakžtakž nějakou díru, honem jsme tam tu flákotu šoupli, zasypali hlínou, vyhloubili další díru, abychom to měli vůbec čím zasypat a hurá, mise byla dokonána. Sice jsme si pak ještě říkali, že jsme to mohli dát někam, kde není místo vyhrazené pro volný výběh psů, ale asi nám nezbude nic jiného než věřit, že placentu pod zemí sežerou brouci dříve, než ji stihne vykopat nějaký hladový pes. Raději to asi ani nechci vědět. Hlavně, že už není za oknem :-)

A teď mi řekněte, co se stalo s placentami vašich dětí? ;-)